Co znamená CKP?

Centrální koordinační porucha (CKP) znamená nějaký nedostatek, nedokonalost, abnormitu, odchylku od normálních, resp. ideálních pohybových projevů v nejranějším vývoji u novorozenců a kojenců, tj. u nejmenších dětí od narození zhruba do jednoho roku věku. Termín centrální zde napovídá, že příčina této poruchy tkví v centrálním nervovém systému (CNS), tedy v mozku. Nejde zde o nemoc, tedy o diagnózu v pravém slova smyslu, ale pouze o nedokonalý pohybový vývoj nejmenších dětí a to z nějakých známých či neznámých důvodů. Tuto nedokonalost v pohybovém vývoji lze kvantifikovat, tj. odstupňovat. Prof. Vojta, který termín CKP první navrhl, definoval a použil, odstupňoval tíži CKP na čtyři stupně: I až IV, přičemž stupeň I je nejlehčí, stupeň II lehký, stupeň III středně těžký a stupeň IV nejtěžší.

K odlišení jednotlivých stupňů vyvinul škálu sedmi vyšetřovacích manévrů, tzv. polohových reakcí, jejichž vyhodnocením se CKP kvantifikuje. Hlavním praktickým významem určení stupně CKP je rozhodnutí (indikace) k léčbě, kdy k rehabilitaci (léčbě) jsou určeny stupně CKP III (těžký) a CKP IV (nejtěžší). Rehabilitaci fyzioterapií dle Vojty (reflexní lokomoce).

CKP lze diagnostikovat již v novorozeneckém věku (první 4 týdny od narození) a raném kojeneckém věku (2–6 měsíců od narození). Po již tehdy lze rozhodnout o zahájení léčby - reflexní lokomocí dle Vojty.

Je nutné si uvědomit, že u všech dětí s budoucí DMO nelze DMO většinou s jistotou diagnostikovat dříve než ve 3–4 měsících jejich věku, tj. od narození do 3–4 měsíců. Ale je přitom jisté, že všechny děti, u kterých později (po těch 3–4 měsících věku) bude DMO rozpoznána, jsou zahrnuty ve skupině dětí s CKP III a IV. Jedná se asi o 5 % populace, kterou je nutno léčit (rehabilitovat metoudou reflexní lokomoce dle Vojty) několik týdnů až spíše měsíců. A to nejen proto, aby se tím u každého desátého až dvacátého z nich zabránilo pozdějšímu vývoji DMO (nebo alespoň zmírnění stupně hybného postižení u DMO), ale také proto, aby i u zbývajících bylo dosaženo zrychlení a zkvalitnění jejich psychomotorického vývoje. Jinými slovy: aby se tím odstranily jisté nedokonalosti, nešikovnost, neobratnost v jejich pohybových projevech, v držení těla (odstranění či zmírnění tzv. vad v držení těla) apod.

Co je dětská mozková obrna (DMO) a jaké má příznaky?

Dětská mozková obrna (DMO) je pohybové postižení vzniklé poškozením centrální nervové soustavy dítěte v období těhotenství, období kolem termínu porodu nebo raně poporodním období, kdy probíhá prudký pohybový a mentální vývoj. Jedná se tedy o postižení postihující děti od narození do 1, resp. 2 let věku. Roční přírůstek této nemoci v populaci je asi 2 promile, tj. 2 děti na tisíc narozených (v celé ČR tedy kolem 200 dětí ročně).

Hlavním společným příznakem všech typů dětské mozkové obrny je porucha hybnosti, to znamená v různé míře omezená schopnost samostatného pohybu chůzí až neschopnost chůze – to se týká asi 15–20 % všech případů DMO. Charakter postižení vzpřímení a hrubé motoriky se u jednotlivých typů DMO liší. Společným znakem poruchy chůze je její pomalost a v různé míře snížená výkonnost (u nejlehčích poruch chůze na vzdálenost řádově v kilometrech; u středně těžkých poruch ve stovkách metrů; u těžkých a nejtěžších poruch v desítkách, resp. jednotkách metrů – zde pak často s pomocí berlí, chodítek nebo další osoby).

Dále se hybná porucha u DMO může projevit v oblasti jemné motoriky, tj. u úchopové a manipulační funkce rukou. Tíže této poruchy se opět může lišit dle typů DMO a dle rozsahu postižení od nejlehčích k nejtěžším, což v praxi znamená různou míru schopnosti či neschopnosti v sebeobsluze: při jídle, pití, oblékání, osobní hygieně, psaní, kreslení, ale i čtení (nemožnost obracet listy apod.).

Významným příznakem všech forem DMO (ne však vždy) jsou také poruchy řeči – označované jako dyslalie, dysartrie, dysfázie a další. Řeč u těchto nemocných bývá v různé míře ztížena – je pomalejší, namáhavá a především méně srozumitelná, což tvoří překážku v komunikaci, která je vysoce potřebná při výuce.

Asi ve 35–55 % případů doprovází DMO epilepsie (padoucnice), což je záchvatové onemocnění vyznačující se náhle vznikajícími poruchami vědomí až bezvědomím a  křečemi po dobu desítek vteřin až minut.

Podobně jako epilepsie komplikuje DMO také mentální retardace (přibližně ve 30–55 % případů) a také velmi časté (ve více než 80nbsp;procentech případů) také specifické poruchy učení i s poruchami psychiatrického rázu (dyslexie, dysgrafie, dysortografie, dyskalkulie, poruchy pozornosti, hyperkinetický syndrom – ADHD a další).

Zhruba 10–15 % pacientů s DMO provází tzv. smyslové vady – zejména zraková, méně často sluchová, vzácně kombinovaná. Asi u 10 % pacientů s DMO se jako komplikace přidružuje hydrocephalus, který často vyžaduje operační řešení již v novorozeneckém nebo kojeneckém věku, někdy i později.

Všechny uvedené komplikace DMO je nutno adekvátně a komplexně léčit. To znamená, že nejde pouze o rehabilitační léčbu (fyzioterapii) hybného hendikepu u DMO, ale i o komplexní medikamentózní léčbu epilepsie, mentální retardace i specifických poruch učení a poruch psychiatrického rázu a též poruch smyslových. Dle potřeby k tomu přistupuje i léčba chirurgická – u hydrocephalu, luxací kyčlí, kontraktur svalových s deformacemi kloubů, končetin a páteře i některých epilepsií a smyslových vad; dále léčba psychiatrická a psychoterapie – u mentálních retardací, specifických poruch učení a poruch rázu psychiatrického (zde se na léčbě podílí i psycholog a speciální pedagog) a v neposlední řadě léčba oční a foniatrická. DMO je tedy problémem s interdisciplinárním charakterem.

Stručně k jednotlivým typům DMO

Spastická forma je vůbec nejčastější typ DMO (asi 80 % všech případů). Hlavním společným příznakem všech spastických forem DMO je právě spasticita. Projevuje se zvýšeným svalovým napětím v různých částech těla, a to jen na dolních končetinách (spastická diparéza), na jednostranných končetinách (tj. na pravé či levé ruce a noze – spastická hemiparéza), na třech končetinách (tj. vždy na obou dolních a jedné z horních končetin – spastická triparéza), či na všech čtyřech končetinách (spastická tetraparéza). Zmíněnou spasticitou ovšem nejsou postiženy jen svaly končetin, ale v různé míře prakticky všechny svaly těla, tedy i svaly trupu a hlavy. S přibývajícím věkem se spastické svaly zkracují (jde o tzv. svalové kontraktury) a to vyúsťuje do deformit celých končetin a trupu. V důsledku to pak u lehčích forem přináší ztíženou chůzi po špičkách – postižený nemůže došlápnout na celé chodidlo nebo chodí s nohama pokrčenýma v kolenou a kyčlích a s koleny přitaženými k sobě. U části spastiků pak dochází k tzv. neurogenní luxaci (vykloubení) jedné či obou kyčlí, dále ke zborcení nožní klenby, těžkému poškození kolenních a hlezenních kloubů a  nezřídka také ke skoliotickému zkřivení páteře (řádově v desítkách procent). Značná část spastiků vykazuje rovněž zrakové vady – těžké poškození zraku se vyskytuje hlavně u tetraparetiků a těžších diparetiků (cca v 10–20 %), lehčí formy poškození zraku (strabismus a korekční vady) pak postihují přibližně 60 % spastiků.

Dyskinetická forma (atetóza) je relativně vzácný typ DMO, který postihuje zhruba 7–8 % všechpacientů s DMO. Hlavním charakteristickým znakem atetózy jsou samovolné, vůlí nepotlačitelné nebo těžko ovladatelné pohyby (dyskinézy), které se projevují především v průběhu chtěných pohybů, ale při psychickém rozrušení i v klidu. Tyto pohyby velmi ruší chtěnou účelnou hybnost, v těžších případech ji až znemožňují. Atetóza postihuje celkem rovnoměrně celé tělo (hlava, trup, končetiny) a zasažena je jak hrubá, tak jemná motorika (na rozdíl od spastických forem – vyjma tetraparézy). Schopnost chůze je u většiny atetotiků zachována, ale silně omezena; chůze je velmi nejistá, pomalá, rušená četnými dyskinézami a doprovázenačastými pády. Kvůli postižení motoriky rukou není většinou možno použít berle, a je tedy nutná dopomoc další osoby při chůzi nebo použití vozíku. Podobně je většinou výrazně postižena i úchopová a manipulační funkce rukou a nezřídka je téměř znemožněna. Znamená to, že nemocní se sami nenajedí, neoblečou, nezvládnou osobní hygienu a nedokážou psát rukou. Stejně tak je těžce postižena i řeč, která je silně dysartrická, „huhňavá“, smazaná, málo srozumitelná až nesrozumitelná, velice hlasitá, jakoby „vyrážená“ a bývá provázena velkou námahou kvůli špatné koordinaci dýchání. To vše samozřejmě představuje velkou překážku v komunikaci. Přitom intelekt u této formy je většinou vysoký a často IQ dosahuje 120–130. Snbsp;věkem se i u této formy objevují svalové kontraktury, které jsou ale méně deformující než u spasticity. Nedochází k luxacím v kyčlích, epilepsie je zde vzácná. Výrazná zde bývá emoční labilita, sklon k depresím (v dospívání a dospělosti). Asi ve 20–25 % se u této formy DMO vyskytuje i sluchová vada.

Mozečkové (cerebelární) formy jsou také relativně vzácné formy DMO (asi 8 % případů): rozlišuje se mezi „čistou“ mozečkovou formou (tzv. ataktická) a smíšenou (se spastickou příměsí, tzv. cerebelární diparéza). Oběma podtypům je společný hlavní příznak – ataxie. Jde v podstatě opět o dyskinézy, ale jiného rázu: pohyby jsou rozmáchlé, nadměrné, přestřelující, nepřesné v cílení a koordinaci. Jsou důsledkem postižení mozečku (cerebella). Ataxie postihuje jak hrubou, tak jemnou motoriku. Zjednodušeně (ale pro ilustraci velmi věrně) se dá tato porucha hybnosti přirovnat k pohybovým projevům opilého člověka (jak pro chůzi, jemnou motoriku rukou i řeč). Epilepsie tuto formu doprovází ve více než 50 % případů, mentální retardace dokonce až v 80 % případů.

Ostatní formy DMO jsou atonická diplegie, bilaterální hemiparetická forma a tetraplegiamixta (smíšená tetraparéza). Jsou dosti vzácné a setkáváme se s nimi zřídkakdy.

Objednejte své dítě na vyšetření co nejdříve

  • 566 615 355
    603 207 805
  • stanislav.severa
    @worldonline.cz
  • Žďárská 80, Nové Město na Moravě
    adresa ordinace na mapě

Můžete využít kontaktní formulář